Památník Ignáce Dominika hraběte Chorinského z Ledské
a jeho manželky Marie Barbory Hodické z Hodic
Hrabě pocházel ze známého moravského rodu jehož kořeny sahají do 15. století. Rodiči Ignáce Dominika byli František Antonín Karel, svobodný pan Chorinský z Ledské (1689-1741), který se dokázal prosadit v zemských a dvorských úřadech, a Marie Kateřina Františka, svobodná paní Kotulínská z Kotulína (1692-1733). Ignác Dominik měl několik bratrů, se kterými byl 12. prosince 1761 povýšen do hraběcího stavu. Podobně jako Ignác Dominik dosáhli i jeho bratři na řadu důležitých funkcí a na Moravě se těšili významnému postavení.
Hrabě celým jménem Ignác Dominik Leopold Josef Antonín Jan Bartoloměj Eusebius Kajetán František Filip se narodil 20. srpna 1729 v moravských Pačlavicích. Jeho rodový původ a fakt, že byl prostředním synem, jej předurčovalo ke kariéře v úřední sféře. Když byl po univerzitních studiích svým švagrem Jindřichem Kajetánem hrabětem z Blümegenu (1715-1788) roku 1751 jmenován jedním z radů c. k. reprezentace a komory v Brně. Do jeho slibně se rozvíjející kariéry zasáhlo osudové setkání v olomouckém klášteře, kde se seznámil s mladou pruskou hraběnkou Marií Barborou z Hodic a Olbramic (1735-1785) a pojal úmysl se s ní oženit. Proti sňatku byly pruské úřady, kterým se nelíbilo, že by avizovaný sňatek znamenal převedení dědictví hrabat Hodiců do rukou šlechtice z habsburské monarchie, což vedlo k tomu, že sňatek zakázal pruský král Fridrich II. (1712-1786), ale také otec mladé hraběnky Karel Josef (1701-1761), Ignác Dominik brzy pochopil, že bude muset opustit své pozice v habsburské monarchii a stát se poddaným pruského krále, má-li se sňatek uskutečnit.
Pruský král stanovil několik nezbytných podmínek sňatku, tou nejzávažnější byla povinnost vlastnit statek v Pruském Slezsku. Ignác Dominik dokázal v poměrně krátké době dané podmínky splnit, když opustil svou úřední pozici v Brně a zakoupil roku 1754 po zemřelém Karlu Ludvíku hraběti Gašinském z Gašína (†1754) v soudně nařízeném "exekučním" odprodeji panství Velké Hoštice v Pruském Slezsku. Kladné vyřízení podmínek k sňatku zapůsobilo na pruské úřady i krále a sňatek se mohl roku 1755 uskutečnit.
V rozděleném Slezsku po roce 1742 nebylo pro majitele zdejších statků snadné nalézt vhodnou pozici mezi dvěma znepřátelenými monarchiemi. Mezi šlechtice, kteří i přes počáteční obtíže dokázali svou pozici proměnit v úspěšnou kariéru v obou monarchiích, patřil právě hrabě Ignác Dominik Chorinský. Hrabě, kterého přes počáteční nedůvěru a odmítání nakonec pojilo přátelství s pruským králem Fridrichem II, byl také českou královnou Marii Terezií (1717-1780) jmenován do řady významných dvorských funkcí. Ignác Dominik byl už roku 1755 poddaným pruského krále. Dosud nezastával v Pruském Slezsku žádnou funkci, to se změnilo roku 1760, kdy byl jmenován hejtmanem pruské části Opavsko-krnovského knížectví. Jako osoba pohybující se na území obou, v té době stále válčících států, budil u pruských úřadů podezření, které se prohloubilo, když byl roku 1761 v Rakouskouhersku povýšen se svými bratry do hraběcího stavu. Pruské úřady nakonec po zaplacení příslušné částky jeho hraběcí titul uznaly i v pruském království.
Autorem výtvarného návrhu památníku a jeho finálniho provedení je ak. sochař, Mgr. Art. Daniel Klose. Iniciátorem realizace pomníku byl pak Robert Winkler. Jedná se o společné dílo, Daniel Klos původní návrh domýšlel, vymodeloval výtvarné a promodelované prvky, vč. jejich výroby z epoxidových hmot. Ostatní části jsou z umělého kamene. Ty mimo jiné vyráběl pan R. Winkler.
Ignác Dominik nadále udržoval dobré vztahy s Fridrichem II., vedoucí ke královu souhlasu, aby roku 1770 převzal úřad zemského hejtmana Opavsko-krnovského knížectví také na jeho rakouskoslezské straně. Fridrich II. Nic nenamítal ani proti jmenování hraběte skutečným tajným radou o rok později. Pozice hraběte byla pevná také v habsburské monarchii, snad i díky rodovým vazbám na největší církevní a správní činitele na Moravě i u císařského dvora, což dokládá skutečnost, že záležitosti svého hejtmanského úřadu mohl vykonávat z pruskoslezských Velkých Hoštic.
Hrabě Ignác Dominik Chorinský se mimo jiné také, po nabytí Panství Velké Hoštice, zasloužil o ustanovonání samostatné Farnosti Velké Hoštice. Teprve po ustanovení samostatné Farnosti V. Hoštice skončilo vleklé trápení všech občanů V. Hoštic s pohřbíváním svých nejbližších. Velké Hoštice do té doby patřily pod Farnost Komárov a časté rozvodnění řeky Opavice mezi V. Hošticemi a Komárovem způsobovalo, že místně příslušný farní kněz nemohl projet brodem a pohřeb se tak konal i s několikatýdenním odkladem. V nejbližším okolí most nebyl.
Hrabě disponuje také pestrou majetkovou základnou, po dosažení plnoletosti zdědil část moravského statku Pačlavice, mimořádně mu pak pomohl jeho sňatek s hraběnkou Hodicovou a možnost půjčit si u svých majetných příbuzných. Mohl tak roku 1757 odkoupit celý statek Pačlavice. V Čechách, po své matce zdědil také statky Studenec a Fořt. Kýženého dědictví hrabat Hodiců se dočkal roku 1761, kdy jeho manželka zdědila po svém otci nespecifikovanou finanční částku, statek Sosnošovice (polské Sośnicowice) v pruské části Slezska a po matce v Rakouském Slezsku statek Štítina bezprostředně sousedící s panstvím Velké Hoštice. Za zděděné finance si hraběcí pár obratem zakoupil roku 1762 městský palác v Opavě, později známy jako Blücherův palác. Ten se nacházel v neutěšeném stavu a jeho rekonstrukce a investice do jeho adaptace jako centra odrážejícího hraběcí společenskou prestiž a ambice vyžadovala nemalé finanční prostředky. Palác se stejně jako zámek ve Velkých Hošticích následně stal místem konání divadelních a hudebních produkcí pro místní šlechtickou a měšťanskou společnost a roku 1781 jej dokonce navštívil ruský arcikníže a budoucí car Pavel (1754-1801). Vystupovali zde např. známí a populární kapelník Puchman nebo Karel Diter z Ditersdorfu se svými ansámbly. Rekonstrukci opavského paláce doprovázela nutnost investovat ve Velkých Hošticích po zničujícím požáru z 1. na 2. října roku 1761, kdy vyhořela celá vesnice vč. kostela. Po této zničující události byl nejdříve znovu postaven kostel, hospodářské budovy a tato situace dále umožnil dokončit plánovanou přestavbu zámku do barokní podoby. Na Zámku se projevila sběratelská vášeň hraběte v jeho proslulé zámecké obrazárně se stovkami obrazů a knihovně s více než 7000 svazky.
Hrabě se také mohl pochlubit svým jedinečným sálem - altánem v zámeckém parku, který byl postaven na řece Opavici tvořící hranici mezi Rakouským Slezskem, Pruským Slezském a moravskou enklávou ve Slezsku, kde pořádal slavnostní tabule pro 30 hostů, když vždy 10 z nich sedělo v jiné historické zemi. Taneční parket byl uprostřed.
Z šesti dětí s manželkou Marii Barborou Chorinskou se dospělosti dožila pouze dcera a dědička Marie Anna hraběnka Chorinská z Ledské (1757-1825), provdaná ve druhém manželství za Josefa Mariu hraběte Sprinzensteina. Ignác Dominik se stihl krátce po smrti Marie Barbory podruhé oženit na zámku ve Veselíčku s Marií Antonií hraběnkou Lodron-Laterano (1758-1825), téměř o 40 let mladší. Z manželství pocházel jediný syn Jan Evangelista hrabě Chorinský z Ledské (1793-1813), který zemřel na následky zranění v bitvě u Lipska. čímž vymřela slezská větev Chorinských z Ledské po meči. Ignác Dominik zemřel 30.11.1792 na zápal plic a byl uložen k poslednímu odpočinku do krypty kostela sv. Jana Křtitele ve Velkých Hošticích, který nechal zbudovat. Po smrti Ignáce Dominika došlo k dohodě a pruskoslezské statky za náhradu svým nevlastním sourozencům převzala Marie Anna, již podruhé provdaná hraběnka ze Sprinzensteinu, kteří vlastnili panství Velké Hoštice až do roku 1945.
Ve Velkých Hošticích, 6.6.2022 Robert Winkler
Zdroje: Mgr. Michal Kubica, Ostravská univerzita v Ostravě, Kniha „Země a její pán"
Historie původní kaple sv. Barbory ve Velkých Hošticích
Původní kaple sv. Barbory, kterou patrně postavil Hrabě Ignác Dominik Chorinský pro svou manželku Marii Barboru (1736-1785), která se do této kaple chodila modlit. Kaple nesla její jméno a zasvěcení sv. Barboře. Stávala v obci Velké Hoštice jako zděná stavba v lužním lesíku vpravo pod zámkem u jezírka, v našem "kulatém lesku". Stavba byla provedena jako samostatná poměrně mohutná stavba, zděná z pálených cihel o rozměrech cca — šířka +2,2 m, výška + 2,5m a hloubka + 1,2-1,5 m s jednostranně zaklenutým stropem, poslední desítky let bez jakýchkoliv dřevěných prvků. Původně byla celá omítnuta a nalíčena vápnem. Kdysi měla krovovou střechu krytou břidlicí, jejíž zbytky se povalovaly kolem. Uvnitř byla zděná menzapůvodní obětní stůl. Po roce 1945 už byla stavba prázdná a jenom chátrala. Původně nebyla zcela jistě postavena v úrovni země, tj. dna historického rybníku, ale po staletí i vlivem povodní sesedaly základy až na pevné spodní vrstvy štěrků a tak vydržela po staletí.
Orientována byla východozápadním směrem v místě od cesty pod zámkem, naproti mostku u jezírka + 40-5 0m západním směrem, cca 10 m od vodoteče Teplice, která protéká po severní hranici lesíku od západu. Až do 90. 1et stálo poměrně mohutné zdivo, ze slabě pálené cihly, s puklou klenbou bez střechy a sloužilo dětem, jako jedna se skrýší při dětských hrách odvážných kluků. V křovinách neudržovaného, téměř pralesního věčně bažinatého lesíku, který vznikl v místě bývalého rybníku, který byl zrušen, stejně jako rybníkářství v obci po roce 1755. Po úmrtí původní spolumajitelky Hraběnky Barbory Chorinské postupně přestala sloužit jako sakrální stavba. Existuje záznam, že za syna Hraběte Artura von Sprinzensteina (zetě Chorinských) France Sprinzensteina, byla v lesíku střelnice a při cvičných střelbách na ptáky v ní stával strážný, který hlídal, aby do palebného prostoru nevstupoval nepovolaný člověk. Mmch., do střelecké družiny patřil i náš děda, staříček František Winkler, který za věrné služby "grófovi" dostal darem jednu z pušek — ptačírku dvouhlavňovku.
Za 1. sv. války, kdy byl vyreklamován z armády, protože v mládí přišel o pravé oko a jako jeden z mála zdravých mužů v obci, jej hrabě pravidelně zaměstnával při údržbě zámeckých budov, jako zkušeného stavebního políra a zedníka. K devasta ci stavby rozhodně přispívaly časté povodně, které se na ní podepisovaly až do našeho 20. století.
Kaple přežila ve značně zchátralém stavu až cca do roku 1996, kdy byla zbořena na příkaz bývalého starosty, při úpravě terénu pro trasu cyklostezky a chodníku přes lesek, až do Šlamovníků. Hromada cihel a suti tam vydržela zarostlá kopřivami až do další úpravy chodníků cca v r. 2016, kdy byla definitivně zplanýrovaná a stopa po ní zanikla.
Ve Velkých Hošticích, 6.6.2022 Robert Winkler